Ženy – psychologická charakteristika pohlaví

Ženy mají oproti mužům nespornou výhodu, co se týče pohlavní identity. Jejich přirozený identifikační vzor je matka. Děvčátko přijímá od matky nejen její ženskost, ale s ní spojenou mateřskost. Tento oproti chlapcům nepřerušený vývoj přispívá k tomu, že dívky rychleji dospívají. Primární ženskost je téměř nerozbitná část její osobnosti. Tím, že ženy mají stabilnější vlastní identitu, jsou schopny do sebe snadněji přijímat i mužský prvek. Muži to mají těžší, přijetí ženskosti by ohrožovalo jejich mužskou identitu. Schopnost hlubokého pohroužení do sebe a zároveň propustnější meziosobní hranice s sebou nese i větší možnost vcítění se do druhého. Ženy tak mají sklon pokládat okolní problémy za své vlastní, vžívat se do jiných, spoluprožívat, někdy se až obětovat.

Důležitým vývojovým krokem je vymanění se ze závislosti na matce. Toto osamostatnění je u dívky nejvíce ztíženo tím, že se musí odlišit od někoho, kdo jí je velmi podobný, a zároveň přitom neodhodit svoji ženskou příbuznost s ní. Matka v počátku zcela přirozeně prožívá svou dceru jako pokračování sebe sama. Později některé matky svým dcerám nabízejí, aby je nazývaly vlastním jménem, chtějí z nich mít přítelkyně, avšak nerespektují tím generační hranice i potřeby dítěte a zatěžují dceru v jejím vlastním rozvoji.

I z toho důvodu dcera začne vyhledávat přítomnost otce – spojení s ním je však oproti chlapci ztíženo jak chybějící pohlavní příbuznosti, tak i pocity viny vůči matce za její nevěru, později i za psychosexuální přitažlivost. O to horší, že si dívka představuje, že to vše o ní matka ví. Po narušení jejich vztahu si tak dívka musí vybudovat a zabezpečit nový vztah, tentokrát k otci, který již není tak samozřejmý. Dívka musí pro vztah něco udělat, ať je to dbání na potřeby a přání otce či nutnost vzbudit jeho pozornost, něčím ho upoutat. Dívka zde musí vyvinout nové aktivní strategie jak získat otce, aniž by dala najevo příliš silný zájem o něj a znepřátelila si matku.

V pubertě musí dívka opět řešit svůj ambivalentní postoj k matce – touhu po porozumění i osamostatnění se, stejně jako po potvrzení své ženskosti od otce. Negativní faktor ovlivňující osamostatnění je větší potlačování přirozené agresivity a sexuality u dívek. To vede k tomu, že je budoucí sebeobrana často spojena s úzkostí, nejistotou, odmítnutím, někdy i s pocity viny, které mohou podrývat její hrdost a kompetenci a ztěžovat cestu k osamostatnění.

Dívkám tedy hrozí dvojí extrém: na jedné straně zůstat v symbióze či závislosti na matce a na druhé se od ní zcela odvrátit a zpřetrhat s ní vnitřní spřízněnost. Během psychoterapie žen jde často o to vyřešit konflikt s matkou, osamostatnit se a přesto s ní zachovat kontinuitu.

Autor: Karel Malimánek
Publikováno: 9.5.2018
Zdroje: Poněšický, J. (2008). Fenomén ženství a mužství. Triton: Praha.
Photo by alepouda on Foter.com / CC BY-NC