Seberodičovství aneb když nevěříme, že nám druzí můžou dát to, co potřebujeme

Fantazie hraje v našem životě velkou roli. Už Freud přikládal fantazii zásadní důležitost v procesu adaptace na okolní prostředí. Z toho konceptu vychází současný psychoanalytik Firestone a usuzuje, že lidé trpící v raném dětství nedostatkem lásky ze strany rodičů budou v dalším životě daleko pravděpodobněji spoléhat na uspokojení potřeb ve fantazii místo v reálném životě a vztazích. Tito lidé spoléhají na tzv. seberodičovský proces, ve kterém jsou současně rodičem a objektem jejich péče. Známe dva základní aspekty tohoto seberodičovského procesu: sebevýživu a sebetrestání.

Sebevýživa se objevuje v raném věku například v podobě cucání palce, masturbačních aktivitách a dalších formách sebeuspokojujícího chování. Později jako dospělí budou v různých situacích daleko náchylnější užívat ve velké míře alkohol, jídlo, drogy a vytvářet tak schéma závislého chování, které bude posilovat samo sebe. Sebetrestání a sebetrestající tendence se projevují ve formě vnitřních destruktivních hlasů, sebekritických postojů vedoucích k sebepoškozujícímu chování.

Firestone jako hlavní negativní dopad seberodičovského procesu vidí v tom, že závislostní vzorec může být jedincem upřednostňován před uspokojením plynoucím z mezilidských vztahů. Závislí lidé trpí ve velké míře strachem riskovat znovu odmítání ze strany druhých a vyvíjejí tak vnitřní životní styl uspokojování potřeb, ve kterém tyto rizika mizí, nebo jsou minimalizována. Lidé žijící převážně v tomto vnitřním fantazijním procesu významně omezují emocionální výměny s ostatními. Nechtějí investovat a riskovat. Oba směry výměny ve vztahu – dávání a braní, jsou omezeny. Skutečné uspokojení v reálném světě je ohrožením pro tento stabilní vnitřní fantazijní svět.

Seberodičovský proces může být podle Firestona chápán také jako závislý tzv. psychonutriční systém, ve kterém je daná osoba na nevědomé i vědomé úrovni přesvědčena, že množství výživy v mezilidských vztazích je velmi omezeno, a volí tak nuceně možnost vyživovat sám sebe. Dítě a později dospělý odmítá skutečné uspokojení a vzdává se cíleného chování v realitě za účelem zůstat v bezpečí svého fantazijního světa, nad kterým má úplnou a totální kontrolu.

Firestone pokračuje s návrhem modelu duševního zdraví a psychopatologie v termínech seberodičovského procesu. Stupeň, do kterého osoba závisí na sebepečujících mechanismech a vnitřních fantazijních procesech, můžeme vnímat jako bod na kontinuu začínající od úplného uspokojení ve vnějším světě až po úplné autistické stažení a vnitřní uspokojení ve fantazii. Pól uspokojení ve vnějším světě je charakterizován úsilím směřujícím ven, dosahováním cílů v reálném světě, zatímco vnitřní životní styl je charakterizován fantazií, pasivitou a izolací.

Každý se tedy pohybuje někde v rozmezí tohoto kontinua. Pokud je někdo blíže aktivnímu dosahování cílů ve vnějším světě, je také blíže tomu, že bude čelit negativním afektům, jakými je úzkost, bolest a stud přiměřenými prostředky a s vyšší úrovní tolerance, zatímco osoba blíže druhému, autistickému pólu uspokojování potřeb bude spoléhat na drogy, které tyto negativní emoce vymažou za cenu ztráty kontaktu s realitou a druhými lidmi.

Autor: Karel Malimánek
Publikováno: 4.4.2018
Zdroje: Firestone, R. W. (1993). The psychodynamics of fantasy, addiction, and addictive attachments. The American Journal of Psychoanalysis, 53(4): 335-352.