Oliver Sacks a umění naslouchat

Když předloni v srpnu zemřel Oliver Sacks, vzedmula se k mému velkému překvapení v psychologických skupinách na sociálních sítích nebývale silná reakce ztráty někoho pro náš obor mimořádně důležitého. Čím se o to tento tento neurolog a spisovatel zasloužil? Nemá snad psychologie dost svých nestorů? Opravdu jsme nuceni si je vypůjčovat z jiných oborů? Sacks v rozhovoru z roku 2011 prohlásil, že chodí k jednomu psychoanalytikovi nepřetržitě 46 let, což považuje za nejdelší psychoanalýzu všech dob. Pojďme se tedy při hledání odpovědi inspirovat nejen jeho knihami, v češtině snadno dostupnými, ale také psychoanalýzou.

Sacks v úvodu své knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem píše, že ,,pro psychologii a některé oblasti neurologie je lidská bytost, pacient, středem všeho, protože jde o jeho osobnost a zkoumání choroby nemůžu být nijak odděleno od zkoumání identity nemocného.‘‘

Je to více než jedno století (1895), co vídeňský lékař a neurolog Sigmund Freud spolu se svým kolegou Josefem Breuerem vydali Studie o hysterii, kde se jim novátorským způsobem podařilo vyjádřit vhled a pochopení pro psychické procesy probíhající při hysterických stavech. Jak toho docílili? Mluvením. Současní studenti psychologie s oblibou definují psychoterapii jako léčbu mluvením, což se může zdát banální, ale v tehdejší době to znamenalo velký pokrok. V čem spočíval?

Poruchy, nebo to, co poruchy vytváří, neznamenají pouze negativní výčet výpadků, chybných přizpůsobení, ale také vzorce chování a prožívání, které mají svou vlastní dynamiku, svůj význam a funkci v rámci prožívání jedince. Nejde tedy jen o pasivně trpěné příznaky, ale aktivně, i když většinou nevědomě mobilizované reakce, strategie a mechanismy. Například škrábání můžeme na jedné straně považovat za sebepoškozování, na druhé straně je to efektivní metoda zvládání úzkosti. Sacks v této souvislosti podotýká, že nemoc není nikdy jen ztrátou, nebo přebytkem, ale také snaha individua napravit, nahradit a kompenzovat, aby se zachovala identita, ať už jsou zvolené prostředky jakkoli nezvyklé. V jednom rozhovoru Sacks se přiznal k tomu, že ,,rád objevuje potenciál lidí, o nichž si všichni myslí, že žádný nemají. ‘‘ To je velmi humanistické krédo jako vystřižené z knihy Carla Rogerse, není-liž pravda?

Ve svých četných literárních příbězích tomuto krédu dostává. Se svými hrdiny vede dialog často v neformálním prostředí, navštěvuje je u nich doma, večeří s nimi a přitom naslouchá jejich vidění světa. Toto naslouchání není samoúčelné, vede k pochopení. Pochopení u pacientů s často neléčitelnými neurologickými poruchami je v těchto příbězích často momentem katarze; spolu s autorem si čtenář uvědomí, že konkrétní pacient s často bizarními symptomy, za normálních okolností šmahem odepsaný jako objekt nekončících mechanizovaných neurologických vyšetření a vyloučený ze společnosti, má své jedinečné chápání světa, ve kterém chce žít svůj vlastní, osobitý a smysluplný život.

Přínosem Sacksa pro psychologii není jeho erudovanost v oboru neurologie, ani jeho pokusy s lékem L-Dopa v případě Parkinsonovy choroby. Za jeho hlavní přínos považuji stovky a tisíce hodin rozmlouvání s pacienty s těžkými postiženími mozku a současně jeho dar zprostředkovat nám nejen svoji myšlenkovou a často až detektivní práci, ale především vnitřní chápání světa jeho pacientů.

A nejdelší psychoanalýza v dějinách? Podepsala se nějak na jeho přístupu k pacientům? Ovlivnila jeho chápání léčby? ,,Za těch mnoho let psychoanalýzy jsem si cenil hlavně té svobody komunikace v rámci dodržování určitých pravidel. Vždy jsem pro něho byl dr. Sacks a on byl pro mě dr. Shengold, nikdy jsem ani nepomyslel, že bych mu mohl říct křestním jménem. Tuto svobodu jsem cítil i se svými pacienty. Oni mi mohli říkat takové věci a já se na takové věci ptát proto, že jsem byl lékař a oni mí pacienti. V běžné komunikaci na takové rozhovory nenarazíte. Byl to můj psychoanalytik, kdo mě naučil pozornosti, naslouchání a něčemu, čemu říkám naslouchání třetím uchem, tedy naslouchání tomu, co je v pozadí za slovy. Myslím si, že dobří lékaři musí být obdařeni telepatií, nebo minimálně být vysoce empatičtí a v některých důležitých momentech uhodnout, co jejich pacienti nemohou říct nebo co si neuvědomují.‘‘

Autor: Karel Malimánek
Publikováno: 14.8.2017
Photo creditWa-J via Foter.com / CC BY-NC-SA