O smyslu a hodnotě utrpení v dnešní době

 

Žijeme v době, kdy nejen knižnímu trhu dominují příručky plné rad, jak dosáhnout trvalého štěstí, ideálně přes víkend – s minimem vynaloženého času a úsilí. Úsilí samo v nás vyvolává nejasné podezření, že s námi něco není v pořádku. I proto se dnes dobře daří celé řadě psychoterapeutických směrů, které slibují, že vás natrvalo zbaví všech negativních prožitků a pocitů. Zmíním zde alespoň metodu RUŠ Karla Nejedlého, který se vší jistotou vyučeného mechanika elektrických zařízení tvrdí, že člověka dokáže opravit jako tranzistor – zbaví ho všech poruch a učiní ho dokonale šťastným. Jakkoli zní jeho teze absurdně, Karel Nejedlý je vítaným hostem talk-show v televizi, rádiu a je zván jako ,,expert“ přednášet na vysoké školy. Jeho popularita svědčí o naší době víc, než bychom si přáli – nechceme trpět, strádat, trápit se a pokud ano, rychle se vrátit do ,,normálu“. Pokud jsem smutný, nevýkonný, zamyšlený, zahloubaný, vzteklý, je se mnou něco špatně. Společnost sama vymazala kolektivní obrazy týkající se utrpení a obecně smyslu cítit se špatně.  Středověkému ,,každý si nese svůj kříž‘‘ dnešní doba ulehčila od kříže a darovala truhlu plnou štěstí; jen vědět, jak ji otevřít. Cestováním, vztahy, prací, alkoholem, dietou, čímkoli. A běda těm z nás, kterým se to nepodaří!

Jaké jsou dopady, budu ilustrovat na případech klientů z mé psychoterapeutické praxe. Prototypická reakce klientů poté, co se dostáváme blíže k pochopení podstaty jejich problémů, zní nějak takto: ,,A k čemu to vlastně je, cítit se špatně? To je úplná blbost, podívejte se všude okolo, jak jsou lidi šťastný, randí, cestují, stěhují se a já tady u vás budu brečet? To je naprosto neproduktivní!“ Tahle reakce je tak častá, že je potřeba se u ní zastavit, protože vyjadřuje ve zkratce to, s čím se nejen mí klienti, ale ,troufám si tvrdit, celá společnost, potýká.

1) ,,K čemu to vlastně je, cítit se špatně?“

To je samozřejmě složitá otázka a nemá jednoduchou odpověď. Sám svým klientům rozhodně neříkám, že je dobré trpět – nejsem masochista. Klienti sami přichází s určitými problémy, které je trápí a nakonec je ke mně i dovedly, ale přesto se o nich, alespoň v začátku terapie, obvykle zdráhají hovořit jinak než racionálně a bez emočního doprovodu. Tuto obavu v psychoanalýze označujeme jako odpor a je normální a důležitou součástí terapie. To, proč se bojíme své pocity otevřeně sdělovat, souvisí s tím, zda a jak jsme tyto pocity mohli vyjadřovat v původní rodině; jaká přicházela reakce od mámy, táty a dalších významných lidí v dětství.

Vezměme rodiče, kteří nikdy před svou klientkou neukazovali, že se mají rádi, nebo naopak, že se hádají a mají problémy. O svých trápeních hovořili pouze zpětně, a to ještě v žertu. Když se klientka snažila rodičům svěřit s nějakou radostnou novinou či trápením, nepřišla buď žádná odpověď, nebo byla naopak lhostejná, či přímo odmítavá. Tyto reakce se v různých podobách opakovaly v průběhu celého dětství. Protože se tyto reakce opakovaly, klientka učiní tuto zkušenost svým vnitřním modelem mezilidských vztahů, který jí v dospělosti bude sloužit jako kompas po komplikovaném území mezilidských vztahů. Pro dítě obecně znamenají lhostejné a chladné reakce rodičů víceméně totéž – odmítnutí. Když klientka dospěla, očekávala odmítavé reakce i od ostatních včetně mě jako terapeuta. Je to paradox: klientka má problém, chce ho s někým řešit, ale bojí se, že když své pocity projeví, bude odmítnuta. S každým odmítnutím je spojená bolest, kterou zažívala jako dítě a které se chce v přítomnosti za každou cenu vyhnout. Teprve postupně získává taková klientka v terapii jistotu a důvěru, že ji budu moci přijmout i s pocity, které je normálně zvyklá vytěsňovat a potlačovat.

Cesta je však dlouhá – naše úzkosti, strachy a bolest z odmítnutí jsou silní protivníci a jen pomalu se vzdávají svých pozic. Negativní prožitky a emoce tedy není něco cizího v nás, čemu bychom se měli vyhýbat a bránit. Naše bolest je nerozlučně spojená s naší minulostí, naším příběhem. Pokud zmizí, mizí důležitá část příběhu, důležitá část nás samých. Bolest vyjadřuje naše nejhlubší obavy i tužby. Je motorem změny a psychického vývoje.

2) ,,To je naprosto neproduktivní!“

Velmi častá reakce lidí naší doby. Každou minutu našeho času bychom měli využít co nejefektivněji a nejproduktivněji. Máme diáře, synchronizované on-line plánovače atd. Produktivita je dobře měřitelná a objektivní. Máme sice odpočinkové místnosti v práci, ale nemůžeme je používat, protože jinak přijdeme o odměny. Jeden klient se mě během terapie zeptal, zda mu pomůže, když si nastaví ve svém týdenním plánu hodinu o samotě, aby plakal. Víc času bohužel nemá – má celou řadu aktivit, a nemá proto čas přemýšlet o tom, co ho trápí. Tento instrumentální přístup je neúčinný, protože prožívání není lineární proces, nedá se měřit a jen částečně podléhá volní kontrole.

Na čem je potřeba pracovat a co rozvíjet, je kapacita klienta prožívat různé emoce a pocitové stavy a adekvátně je vyjadřovat. Tato aktivita vyžaduje čas, prostor hrát si a zkoušet – nelze ji zredukovat na nějaký úzce vymezený časový úsek v týdnu, navíc v prostoru, kde se nikdo jiný nenachází. Tím jen potvrzujeme fakt, že pláč a smutek do našeho života a života našich blízkých nepatří. Klienti také těžko snáší, když se musí opakovaně vracet ke stejnému problému, který už jednou řešili – sdělují mi své úzkosti z toho, co si o nich asi pomyslím já, terapeut, když se nedokáží ,,uzdravit“ během několika sezení. Toto přesvědčení je obecně sdílené a pracuje proti efektu terapie. Potřebujeme pro sebe dostatek času a kvalitních mezilidských vztahů, prostřednictvím nichž se poznáváme, kultivujeme a vzájemně učíme pochopení. Tento požadavek je bohužel často v rozporu s tím, jaké nároky na nás klade dnešní doba. Přesto tento podnik neberme na lehkou váhu, je zásadní pro další vývoj a směřování lidstva.

Svět byl objeven, ale naše duše na objevení stále čeká.

OČIMA PSYCHOTERAPEUTA: Cyklus článků lektorů Školy psychologie o tématech souvisejících s duševním zdravím. Cílem je destigmatizace a demytizace psychoterapie jako léčebné metody a šíření jejích poznatků mezi širokou veřejnost.

Autor:  Karel Malimánek
Pub. 22.8.2019.
Photo on Foter.com