Na základě našeho předchozího článku již víte, že k tomu, abyste se stali psychoterapeutem, potřebujete absolvovat pětiletý psychoterapeutický výcvik. V následujících řádcích se dočtete více o tom, co od takového psychoterapeutického výcviku můžete očekávat.
Kdo může do výcviku vstoupit?
Podmínkou vstupu do psychoterapeutických výcviků bývají zpravidla absolvované nejméně 3 roky VŠ humanitního směru a dosažený věk 25 let. Některé instituty však věkovou hranici takto nastavenou nemají či občas mohou přijmout i člověka z jiného než humanitního oboru v případě, že po individuálním zvážení uznají jeho praxi za relevantní.
Jaké má psychoterapeutický výcvik fáze?
Co se týká skladby výcviku, tak každý výcvikový institut může mít svůj program poskládán trochu jinak. S velkou pravděpodobností se tam ale objeví většina z následujících částí – v období trvajícím celkově nejméně pět let.
Sebezkušenostní část
Tato část má zhruba 300 hodin, ve kterých budete vy sami zažívat terapii na sobě. Může probíhat skupinovou či individuální formou, nejčastěji však jejich kombinací. Touto částí většinou psychoterapeutické výcviky začínají. Frekventanti výcviku (tak se jim říká) se zaměřují na svůj vlastní rozvoj, věnují pozornost svým tématům, aby následně dokázali odpovědně pracovat s klienty. Pokud by například terapeut neprošel sebezkušeností a neobjevil, že má nějaké nezpracované téma, tak by následně do klientů, kteří se potýkají s podobnou problematikou, mohl nereflektovaně promítat sám sebe a tím v konečném důsledku i klienta poškodit – např. nevhodně zvolenými intervencemi.
Teoretická část
V teoretické části, která mívá v průměru zhruba 500 hodin, je cílem získat vědomosti a znalosti teorie, z níž daný psychoterapeutický směr vychází. Tato teorie následně slouží jako zabarvení skel brýlí, skrze které se daný přístup dívá na klienta, jeho situaci a potíže. Je však známo, že naprostá většina terapeutů s praxí opouští svůj primární psychoterapeutický směr a pracuje eklekticky (např. Hollanders & McLeod, 1999), jinými slovy do svého vidění přimíchává prvky a teorie dalších směrů. Brýle, skrze něž se dívají na svět, jsou tak pestřejší. První psychoterapeutický výcvik však slouží k tomu, aby frekventanti dosáhli dostatečného teoretického porozumění pro to, aby následně mohli erudovaně a svědomitě vykonávat terapeutické řemeslo.
Supervizní část
Jak procházíte výcvikem, dosáhnete postupně na část supervizní, kde je potřeba už aktivně terapeuticky pracovat s klienty a svou práci pravidelně supervidovat – tj. probírat ji se zkušenějšími kolegy. Tito mohou začínajícímu terapeutovi nabídnout nový pohled na situaci či ujištění ve způsobu práce. Supervizních hodin bývá v průměru potřeba kolem 150 a počet hodin vlastní praxe se pohybuje okolo 400. V této části už se frekventanti učí na své vlastní práci s klienty, což je pro výsledný rozvoj naprosto zásadní. Postupně dostáváte pod kůži způsoby práce, které jsou v souladu s vaším výcvikem a zároveň vám vlastní.
Nácviková část
Některé výcvikové instituty zařazují i část nácvikovou, která probíhá paralelně s částí teoretickou a supervizní a slouží pro trénink specifických terapeutických dovedností. Tyto nácviky probíhají většinou formou modelových situací či hraní rolí. Výhodou těchto nácviků je možnost získat bezprostřední zpětnou vazbu od lektorů či výcvikových kolegů. I zde se učíte na své vlastní práci s tím rozdílem, že se jedná o práci „nanečisto“.
A jak to celé končí?
Kromě absolvování všech předepsaných hodin ve výše popsaných částech výcviku, budete muset ještě prokázat své terapeutické kompetence během závěrečných zkoušek. I zde k tomu každý výcvikový institut může přistupovat trochu po svém, každopádně nečekejte žádný jednoduchý multiple-choice test. S velkou pravděpodobností se bude zkouška točit kolem aktivního rozboru vaší práce s konkrétním klientem či klienty, kterou si připravíte formou případové studie (tzv. kazuistiky).
Kazuistiku si můžete představit jako takovou malou „diplomku“, kde na základě požadavků daného výcviku detailně popisujete, jak jste s daným klientem pracovali a také, a to je hlavní, proč jste tak pracovali. Bude potřeba se odkázat na teorii a uvažování, z nichž vaše intervence vycházely. Prostě si budete muset obhájit, proč jste s daným klientem zvolili zrovna daný způsob práce.
Z mého pohledu je přesně toto tím hlavním, co odlišuje profesionálního psychoterapeuta od pseudo-odborníka. Kvalifikovaný psychoterapeut by měl umět uspokojivě odpovědět na otázku, proč dělá to, co dělá. Velkým úkolem psychoterapeutických výcviků je své frekventanty vést k tomuto porozumění. Klienti se v rámci psychoterapie totiž stávají častokrát velmi zranitelnými a my bychom je v první řadě neměli poškodit. Pokud však někdo bez potřebné kvalifikace provozuje něco, co nazývá psychoterapií, riziko nevědomého poškození klienta se zvyšuje. Pokud tedy zvažujete, že začnete provozovat psychoterapii, absolvujte patřičné vzdělávání. Pokud sami zvažujete, že byste šli k někomu do psychoterapie jako klienti, doporučujeme si ověřit, že daný psychoterapeut má sám adekvátní vzdělání. Neznamená to, že někdo bez psychoterapeutického výcviku by intuitivně nemohl odvést kvalitní práci, nicméně vám nedoporučujeme podstupovat takové riziko.
Autor: Dan Bialožyt
Pub.: 12.9.2023
Zdroje:
- Hollanders, H., & McLeod, J. (1999). Theoretical orientation and reported practice: a survey of eclecticism among counsellors in Britain. British Journal of Guidance & Counselling, 27(3), 405-414. https://doi.org/10.1080/03069889908256280