V dalším díle našich rozhovorů se studenty psychologie přinášíme příběh Natálie Paurové, studentky třetího ročníku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a lektorky přípravných kurzů Školy psychologie. Vedle studia sbírá praxi na gerontopsychiatrii v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích a její cesta ke studiu nebyla hned přímá.
První pokus: těsně pod čarou
Natálie původně zvažovala jazyky a krátce studovala francouzštinu, ale rychle zjistila, že její místo je jinde. Zlomem byla kniha Umění milovat od Ericha Fromma, kterou dostala v osmnácti.
Přijetí na vysněný obor však nevyšlo hned. Při prvním pokusu skončila po písemné části. Dostavila se pochybnost, jestli má pokračovat. Zásadní moment přišel při rozhovoru s lektorem, který jí připomněl, že je vzácné najít obor, který člověka opravdu naplňuje už ve dvaceti. To rozhodlo, že se nevzdá.
Druhý pokus: osm měsíců příprav a 60 knih
Tentokrát Natálie změnila strategii a postavila si detailní plán:
- sepsala požadavky škol,
- začala se učit osm měsíců před přijímačkami,
- každý den se věnovala buď konkrétnímu tématu, nebo TSP testům,
- vybrala si literaturu, která jí dá teoretický základ i vhled – nakonec přečetla kolem 60 knih, například Viktora Frankla.
Nejdůležitější pro ni ale byly osvědčené metody učení: přepis materiálů vlastními slovy, studijní partner, který ji zkoušel nahlas, a když nebyl po ruce, využila AI k tréninku otázek. Na UPOL i na FF UK se Natálie dostala až do ústního kola a na obě školy ji nakonec přijali. Rozhodla se pro Prahu a studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dodnes považuje za správnou volbu.
Studium, praxe a změna směru
Nejnáročnější podle ní byl první ročník, kdy je látky hodně a tempo rychlé. Díky připravené „kostře“ znalostí se ale dobře adaptovala. Nyní se věnuje psychoonkologii a paliativní péči. V bakalářské práci zkoumá copingové strategie matek s rakovinou prsu a to, jak zvládají kombinaci role pacientky a rodiče.
Příběh Natálie ukazuje, že neúspěch v přijímačkách nemusí být konec, ale začátek kvalitnější přípravy. Pevná rutina, literatura, praxe a práce se stresem mohou být tím, co rozhodne o úspěchu. A hlavně – cesta k psychologii bývá dlouhá, ale když člověk ví, proč ji jde, stojí za to.