Jak neztratit kontakt s publikem: prezentace jako dialog

Mým dávným motivem stát se lektorem byla fascinace tím, že je řada učitelů nekonečně nudná a špatná coby přednášející. Přitom by stačilo pár malých změn a jejich publikum by odcházelo s mnohem lepším pocitem. Občas dávám studentům nebo kolegům zpětnou vazbu na jejich vystoupení s cílem zlepšit jejich prezentační dovednosti. Vidím tak, že se pořád opakují ty samé chyby. Rozhodl jsem se je sepsat pro inspiraci každému, kdo musí někdy mluvit před lidmi – učitelům, studentům či komukoliv s prezentací za zády.

Pohybujte se a distribuujte oční kontakt

Sedět a poslouchat je náročné. Úkolem přednášejícího je tak udělat co nejvíc pro to, aby vám to usnadnil. Nejsnadnějším způsobem dynamizace projevu je chození sem a tam. To má dvojí efekt podporující pozornost: posluchači musí neustále pohybovat očima (a lehce hlavou) a přednášející může přirozeně udržovat oční kontakt s více lidmi v místnosti najednou. Je tak méně pravděpodobné, že začne hovořit ke dvěma lidem a zbytek opomíjet (určitě znáte ten bizarní pocit, když učitel hovoří jako by jen ke dvěma v místnosti a vy jste bohužel jedním z nich). Vaším cílem by mělo být distribuovat pohled postupně na všechny nebo alespoň většinu lidí v místnosti. Zapíchnout trvale pohled dolů nebo na jednoho člověk znamená ztratit s publikem kontakt. Ostatně jako přednášející se taky nedíváte na publikum zbůhdarma – zajímají vás jeho neverbální reakce, na které můžete reagovat (překvapení, únava, znudění, pobavení…).

Zapojujte publikum otázkami

Vlastní monolog je po chvilce vhodné přerušit otázkou či úkolem pro publikum. Nejjednodušší pro začínajícího lektora je si připravit zapojující otázky dopředu a po určité části výkladu se na něco konkrétního zeptat. Můžete se zeptat na aplikaci teorie v praxi, připravit si nějaké jednoduché cvičení nebo si jinak ověřit, zda posluchač rozumí tomu, co říkáte. Když se v přednášce ztratí, je potřeba na to přijít dřív, než na pochopení celého výkladu rezignuje. Otázka pro publikum ale neznamená pro přednášejícího pauzu, v ten moment totiž začíná řídit skupinový proces. Tedy dává a ukončuje slovo, např. jen nenápadně: „Díky, Františku.“ nebo „Ano, ještě nějaký nápad?“. Obzvlášť na začátku formování skupiny se většinou lidé bojí před ostatními mluvit. Ticho na otázku tak nemusí být důkazem jejich nezájmu, a proto je někdy potřeba přistoupit ke školometskému vyvolávání. Prostě se někoho zeptáte cíleně jménem. K zvládnutí stresu z mlčení skupiny pak  může pomoct následující poučka: to, že skupina nemá žádné další otázky, poznáte tak, že si v duchu odpočítáte 6 vteřin a když se nikdo během té doby na nic nezeptá, je možné pokročit dál. Někdy se dá tímto způsobem strávit překvapivě dost času.

Prezentace nejsou skripta nebo report pro klienta

Byť vás možná již mnoho lidí přesvědčovalo o opaku, prezentace nemají nic společného se skripty a rozhodně nejsou kompletním reportem pro klienta! Zaručeným způsobem, jak ztratit publikum, je vytapetovat svoje slidy textem. Proč? Protože NELZE poslouchat něčí výklad a zároveň si číst, co je v prezentaci. Proto do ní patří jen to, co je potřeba si zapamatovat (názvy, jména, data, nadpisy,…), co je třeba vtipné nebo to dobře ilustruje problematiku. Prezentace slouží hlavně jako struktura výkladu pro vás a vašeho posluchače. Jednoduchou poučkou je, že v ní nemá být nikdy víc než 6 řádků bodového textu. Čím méně slov, tím lépe. Doplňující věci můžete vždycky napsat na tabuli (a to vždy tiskace – ze zadních pozic v místnosti psací písmo nikdo nepřečte).

Konec slouží k shrnutí vaší „message“

Prezentace nekončí otázkami, ale shrnutím dříve sděleného. Posluchači si totiž nejlépe pamatují to, co jste řekli na konci, a tak nechcete, aby odcházeli s komentářem osoby z publika, která slovo otázka považuje za prostor pro vlastní dlouhý a často hloupý komentář. Jednoduchá posloupnost výkladu je tedy následující: výklad – 1. shrnutí – otázky – 2. shrnutí. Když je z otázek jasné, že dané téma všichni pochopili, je možné 2. shrnutí vynechat. Při větším a veřejném publiku to tak ale zpravidla nebývá.

Tohle všechno samozřejmě není dogma. Někdy je  potřeba mít v prezentaci dlouhý text třeba kvůli citátu, jindy se musíte soustředit na náročný výklad, takže potřebujete být statičtější (nelze totiž chodit a zároveň nad něčím urputně přemýšlet – schválně si to zkuste). Zásadní ale vždycky je neztratit s publikem kontakt. Tedy neustále pracovat na tom, aby přednáška byla dialogem, který akorát ze strany posluchačů většinu času probíhá v duchu.

Autor:  Petr Kačena
Publikováno poprvé v časopisu Psychologie DNES 2/2019
Fotografie z workshopu autora pro akcelerační program EVZ Lab for Civil Society, Impact Hub.
Foto: Lucie Březinová