Ve druhém díle podcastu Školy psychologie jsme si povídali s Karlem Malimánkem, psychologem a psychoterapeutem ve zdravotnictví, který se specializuje na psychoanalýzu. Karel je jedním ze zakladatelů Školy psychologie a v oboru psychoterapie se pohybuje už zhruba deset let. Podělil se s námi o svou osobní cestu k tomuto terapeutickému směru, vysvětlil jeho základní principy a dynamiku, a objasnil, jak probíhá psychoanalytická psychoterapie v praxi.
Základy psychoanalytického myšlení
Karel popisuje psychoanalytické uvažování jako systém dynamiky, souhry sil, které působí uvnitř nás i zvenčí. Důraz je kladen zejména na emocionální život a proměnlivost projevů emocí. Dominantním pojetím je neustálý vývoj a změna. Základní princip je shrnut ve slavném Freudově citátu: „Nejsme pány ve vlastním domě.“ Čímž odkazujeme na nevědomí – oblast procesů a dějů mimo naše vědomí, která ovlivňuje, jak se cítíme, jaké máme vztahy a jak se chováme. Důležitá je také role raného vývoje a vztahů, zejména s rodičovskými figurami, které ovlivňují naše současné vztahy.
Práce s nevědomím a odporem
Psychoanalýza využívá sny a fantazie jako další zdroje porozumění, jelikož ty ukazují, jak klient zvnitřnil interakce s blízkými lidmi. Klíčovou technikou v psychoanalýze je volná asociace, kdy klient mluví o čemkoli, co ho napadne. To mysli umožňuje řetězit myšlenky až k tématům, která by normálně vědomě cenzuroval. Pokud klient na pohovce mlčí a nic ho nenapadá, nazývá se to odpor (rezistence). Tento odpor je přirozenou součástí procesu a terapeut ho analyzuje, co klienta zastavuje a proč nechce o něčem mluvit.
Psychoanalýza a film
Zaujala vás psychoanalýza a chtěli byste jí lépe porozumět – nejen teoreticky, ale i skrze film? Ve Škole psychologie Karel vede blok Psychoanalýza a film v rámci 2. ročníku programu Psychologie v praxi. Karel vnímá film jako zrcadlo lidské psychiky a produkt nevědomí, ze kterého lze čerpat pro porozumění sobě i druhým. Psychoanalytický pohled pomáhá nahlížet pod povrch, třeba i při obyčejném rande v kině. Sledujete, s jakou postavou se druhý ztotožňuje, která ho dráždí nebo dojímá a najednou se před vámi odkrývá jeho vnitřní svět. Film se tak stává projekčním plátnem duše. V kurzu se promítá například snímek Musíme si promluvit o Kevinovi.