1. „Všichni psychologové jsou zároveň psychoterapeuty.“
Když se řekne psycholog, většina lidí si představí odborníka pohodlně usazeného v křesle s blokem a tužkou v ruce, který se zaujetím naslouchá životním peripetiím svých klientů. Ano, velká část psychoterapeutů má zároveň vystudovanou psychologii, avšak psychologie jako obor nabízí mnohem víc. Lze se s ní uplatnit ve vědě a výzkumu, v soukromých firmách, ve sportu, ve školách a v dalších oblastech, které jsou více či méně blízké přímé práci s klienty. Stejně tak tedy neplatí, že psychologie se zabývá jen duševním onemocněním, což je také zcela běžnou asociací veřejnosti. Ve středu pozornosti je cokoliv, co se týká lidského chování a prožívání. Profesní uplatnění psychologů se navíc stále rozšiřuje. Například v USA je podle statistik psychologie jedním z nejrychleji rostoucích oborů, ve kterém nabídky odborných pozic vzrostly během 10 let až o 14 %.[1] Pokud vám tedy některý váš známý prozradí, že se živí jako psycholog, bez specifikace obsahu jeho práce může dělat prakticky cokoliv, od krizového interventa u policie až po konzultanta ve vysokém managementu.
2. „Psychologie není pořádná věda.“
Skepticismus k výstupům psychologických studií je na místě vzhledem k tomu, že lidské chování a prožívání je kvůli své vysoké individualitě a proměnlivosti v čase těžko uchopitelné. Právě proto se při realizaci výzkumů velmi dbá na správné metodologické a statistické postupy, díky kterým můžeme do značné míry většinu nežádoucích efektů kontrolovat. Psychologie je věda založená na pravděpodobnosti, což vždy předpokládá určitou chybovost. Je to ale oprávněná výtka? Představte si, že existuje lék, který pomůže 95 lidem ze sta. Řekli byste, že je tedy zbytečné lék používat? Výsledky psychologických výzkumů vidíme v našem každodenním životě prakticky všude: na ulici, v reklamách, v obchodech, v politických kampaních, ve škole, v práci. Ovlivňují, jakým způsobem jsou rozmístěny ovládací prvky na vesmírných stanicích nebo podle jakého klíče se skládá zboží do regálů v nákupních centrech. Díky psychologickému výzkumu svítí na všech semaforech světa právě červené světlo pro znamení stop. Psychologie je vědou, která umí svými poznatky zkvalitnit životy jak jednotlivců, tak celé společnosti.
3. „Psychologové umí lidem číst myšlenky.“
Pokud by nějaký obor skutečně dokázal rozpoznat, co si člověk v danou chvíli myslí, byla by to pravděpodobně právě psychologie. Čtení myšlenek zní však spíše jako pojem z nějakého vědecko-fantastického díla. Domnívám se, že tento mýtus vznikl na základě skutečnosti, že psychologové jsou díky své profesi o něco více trénováni v rozpoznávání neverbálních vodítek, tudíž snadněji odhalí obsahy odehrávající se na vnitřní úrovni. Tato dovednost je vlastní také terapeutům, proto mohou mít někteří klienti pocit, že jim jejich terapeut takříkajíc vidí do hlavy. Podobně na tom jsou například elitní kriminalisté nebo profesionální podvodníci. Zajímavostí je, že běžný člověk dokáže s 90 % úspěšností správně rozpoznat emoci podle prokrvení tváře, pokud ví, jak na to.[2] Přestože tedy mohou mít psychologové o trochu lepší vhled do vnitřního světa druhých než běžná populace, rozhodně nepoznají více, než člověk sám projeví.
4. „Psycholog je v podstatě psychiatr, který nemůže předepisovat léky.“
Všichni z oboru se s tímto mýtem často setkáváme. Jakmile někomu sdělíme své povolání, přijde obvyklá otázka „A jaký je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem? Psycholog akorát nepředepisuje léky, že ano.“ To, že je psychologie rozmanitý obor se širokým uplatněním, jsme už vysvětlili. V tomto případě mají lidé na mysli profesi klinického psychologa, který pracuje (často ve spolupráci s psychiatry) v nemocnici nebo v ambulanci. Ani v tomto případě však není příměr zcela vhodný, jelikož obě povolání jsou navzdory práci v podobném odvětví velmi rozdílná. Zatímco psychiatr se specializuje především na biologické aspekty duševního zdraví a předepisuje medikaci pro zmírnění obtíží, klinický psycholog provádí za pomocí nejrůznějších testů a metod diagnostiku duševního zdraví, pomáhá klientům se zvládáním těžkých onemocnění a ve většině případů také provádí psychoterapii. Pokud je třeba stanovit diagnózu, oba úzce spolupracují na tom, aby byly komplexně zohledněny jak fyzické, tak psychické faktory a mohlo se začít s efektivní léčbou.
5. „Pokud mám psychologa v rodině nebo mezi přáteli, určitě mi poradí s mými problémy.“
„Když jsi teda ten psycholog, řekni mi, co mám dělat.“ Věta padající na rodinných oslavách či v hospodě u piva, ze které má většina psychologů osypky. Je naprosto pochopitelné, že se chce člověk chopit příležitosti a získat odpověď na problém, který ho tíží třeba i roky. Problémem však je, že na většinu témat se nedá odpovědět jen pár větami a daného odborníka to tak staví do velmi nepříjemné pozice, kdy se buď pustí do vyčerpávající debaty plné nevyžádaných rad a osobních problémů, nebo se naopak zachová chladně a poradit odmítne. Je třeba zdůraznit, že vlastní rodině či přátelům se po psychické stránce z odborného hlediska pomáhat nedá. Taková snaha je z důvodu překračování hranic a sociálních rolí velmi vyčerpávající a může vést až k narušeným vztahům. Pokud má člověk pocit, že by se rád poradil s odborníkem, je vhodnější se svého kamaráda psychologa zeptat na to, zda by mu nějakého nedoporučil.
6. „Psychoterapeuta vyhledá jen ten, kdo si neumí pomoci sám.“
Tento mýtus, který je v široké veřejnosti hojně rozšířený, umí skrze stigmatizaci duševních obtíží napáchat asi největší škody. Skutečnost je taková, že psychoterapii vyhledávají lidé nejen kvůli tomu, že čelí náročným životním výzvám, ale také kvůli seberozvoji a sebepoznání. Pokud člověk vyhledá odbornou pomoc, není to v žádném případě projev slabosti, ale právě naopak projev vůle a odhodlání posunout se ve svém životě dál. V jedné ze starších klasických studií se ukázalo, že 75 % klientů cítí po 6 měsících psychoterapie zlepšení, a polovina se cítí lépe již po 8 sezeních.[3] V současné době je v naší společnosti výrazný trend destigmatizace, můžeme tedy doufat, že zanedlouho bude tento mýtus již zcela vymýcen.
Autor: Jana Jakerlová
Pub.: 14.8.2023
Zdroje:
[1] Podle agentury U. S. Bureau of Labor Statistics, dostupné na https://www.apa.org/monitor/2017/11/trends-popular
[2] Benitez-Quiroz, C., Srinivasan, R., Martinez, A. (2018). Facial color is an efficient mechanism to visually transmit emotion. PNAS.
[3] Howard K., Kopta S., Krause M, Orlinsky D. (1986). The dose-effect relationship in psychotherapy. American Psychology, 41(2).